Rozhovor s Adélou Rosípalovou, autorkou Zlomků nekonečna
Milujeme jinak, když každý den může být poslední? Přesně tuhle otázku si kladou nejen hrdinové debutového románu Adély Rosípalové, ale i autorka sama. Kam chodí na svoje nápady? Jak vznikaly Zlomky nekonečna? A jaké jsou Adéliny literární vzory? To a mnohem víc se dozvíte v rozhovoru, který jsme spolu na dálku vedli. Tak si užijte čtení.
Co tě ke psaní přivedlo? Máš nějaké vzory?
Vlastně ani nevím. Ráda říkám, že píšu od doby, co jsem udržela tužku v ruce – mám schované obrázkové příběhy, které jsem tvořila, když mi byly tak dva tři roky. Vždycky mě bavilo vymýšlet si příběhy, ať už by se to mělo týkat rozpracování těch, které jsem znala z knih a televize, nebo těch vlastních. Že jsem je začala dávat na papír, to šlo nějak automaticky.
Vzor je pro mě už trochu silné slovo, ale pokud bych měla mezi spisovateli někoho najít, bude to Patrick Ness svým jazykem a emocemi, Sarah J. Maas svou fantazií, John Green mě pořád baví svou přímočarostí. A jednou z posledních „autorských lásek“, která v podstatě splňuje vše uvedené, je jednoznačně Jan Štifter.
Jaký je tvůj oblíbený knižní hrdina/hrdinka z dětství a proč?
Když mi mamka pořídila vlastní čtenářský průkaz do městské knihovny, po několik let jsem si půjčovala prakticky to samé – buď cokoli týkajícího se W.I.T.C.H., anebo komiksy s Asterixem a Tintinem, pořád dokolečka. Takže tato parta tak nějak doplňovala moje dětství. A Harry Potter, samozřejmě – protože ten tu vždycky byl a je.
Je něco, co tě na knihách rozčiluje?
Vždycky mě mrzí nevyužitý potenciál. Štve mě, když se mi povede odhadnout, kudy to povede, a postavy zbytečně tajnůstkaří. A hlavně když dobrá kniha skončí.
Čím tě naopak kniha zaujme?
Hrou s jazykem, netradiční kompozicí, jakoukoli originalitou. Když mě přiměje na moment přestat číst a zamyslet se. Tak je to nejlepší.
Co tě při psaní inspiruje?
Všechno. Kousek písničky, náhodný obrázek, scéna z filmu, příhody známých, jedno spustí druhé a už to jede. Ale co si budeme, nejspolehlivějším dodavatelem nápadů je sprcha hned poté, co ji zapnu.
Máš nějaké speciální rituály, které ti při psaní pomáhají?
Rituály asi přímo ne. Snad jen hudbu – ke všem svým příběhům si tvořím playlisty, které mi pomáhají udržet tu správnou atmosféru, ať už by se text či hudba měly týkat jí, postav, určité scény nebo jen nepatrné abstraktní myšlenky. Tudíž si často před psaním pustím pár písniček, než se do toho vrhnu.
Jak probíhá tvůj tvůrčí proces? Kdy a kde píšeš?
Většinou se do toho vrhám po hlavě a málokdy mám přípravy větší než náčrt postav a pár hlavních myšlenek. Jsem ten typ tvůrce, který tvoří za pochodu – protože tak mě to baví nejvíc, když to všechno v podstatě poznávám stejnou cestou jako čtenář, jen tedy s tím, že znám konec. Ale prakticky všechno vzniká v mém (už trochu na stáří umírajícím) notebooku, když si někam zalezu. A strašně ráda píšu v univerzitní knihovně, na tom chytrém prostředí přece jen něco je.
Zapisuješ si někam svoje nápady a postřehy, abys je později využila ve své tvorbě?
Kdybyste nahlédli do mých sešitů z gymplu nebo do poznámek z přednášek, asi byste našli pár spoilerů a (ne)využitých nápadů. A jelikož mám mimo hodiny mobil takřka vždy po ruce, většina poznámek skončí tam. Nebudu lhát, často jsou napsané v takové rychlosti, stručně a bez jmen nebo názvů, že musím pár minut luštit, co jsem tím chtěla naznačit a proč jsem si to proboha zapsala.
Konzultuješ svoje příběhy s někým? Kdo je čte jako první?
Mým prvním a posledním rádcem, čtenářem a trochu hlasitějším našeptávačem je jednoznačně moje sestra. Ta tedy kolikrát ví i to, co vědět nechce, ale vždycky mi poskytne zase trochu jiný náhled na věc, i kdyby to mělo být jen tím, že mám ke komu zvednout hlavu, zeptat se, sama si odpovědět a vrátit se zpět do práce, aniž by mi do toho vůbec musela zasáhnout. Hned druzí na řadě, pokud tedy výjimečně selže tento zdroj, jsou moji rodiče. A i moji přátelé už jsou zvyklí, že kdykoli od boku vystřelím náhodný dotaz, už se nemusejí ptát: „To zase chceš do knížky?“
Jak vnímáš svoje postavy? Máš od začátku jasnou představu, kým budou a jaký plní účel?
Málokdy. Zlomky jsem začala psát s tím, že jsem znala jen Erika. Během první kapitoly se mi vyrýsoval vypravěč, kterým byl někdo jiný než Erik, a všechny ostatní postavy vznikly za pochodu, jak šel Mattův život – rodina, přátelé, náhodné otisky v životě. Jak jsem už ostatně zmiňovala, všechno tvořím postupně, takže to, jakou roli kdo bude hrát, co všechno se v něčím životě stalo a jak se to musí odrazit, mě napadá v průběhu psaní a postupně všechno upravuju. Takže ve výsledku si se všemi projdu jakýmsi přirozeným procesem seznamování, a tak asi ani nejde postavy vnímat jinak než jako přátele.
Co tě přivedlo k tomu napsat Zlomky nekonečna a jak kniha vznikala?
V té době jsem pracovala na jednom fantasy příběhu, jehož rozsah enormně rostl, a já si říkala, že bych pro jednou mohla zkusit napsat taky něco kratšího (protože to je pro mě většinou nadlidský výkon, povídkové soutěže s omezeným rozsahem do deseti stran jsou peklo). Tak jsem načrtla základní dějovou linku – Erik a melidie. Původně jsem plánovala děj točit úplně jiným směrem, ale tak to většinou bývá. No, krátká povídka mi nakonec opět nevyšla.
První draft jsem napsala za poslední půlrok ve čtvrťáku na gymplu. Asi tím pádem není překvapení, že příběh vznikal převážně v hodinách, kde nás vyučující nechávali být, pokud jsme z jejich předmětu nematurovali (a občas i tam, kde ne). Poslední kapitolu jsem dopsala bezmála týden před maturitou.
Jak bys popsala naši spolupráci? Překvapilo tě něco?
Jako hektickou – ne snad kvůli Fragmentu, ale paradoxně tak, jak jsem Zlomky poprvé dopsala (tedy před maturitou), jsem s nimi taky končila – před státnicemi. V době, kdy jsme pracovaly na rukopisu, jsem řešila bakalářku, předčasné zkoušky, abych mohla ke státnicím, a pak státnice samotné. Tudíž to bylo trochu náročné, ale zároveň pro mě byly úpravy rukopisu jakási odměna po těch hodinách strávených nad věcmi do školy (a asi netřeba zdůrazňovat, co jsem taky dělala mnohem radši). Takže tady patří nesmírný dík mé úžasné redaktorce Kateřině Voborské za trpělivost – a za všechno ostatní. Za vstřícnost, za ochotu debatovat půl roku nad jedním slovem, za každý e-mail, který mi pokaždé, když jsem ho uviděla v doručených, zvedl náladu. Jestli mě něco překvapilo, tak smysl pro detail, na nic se nezapomnělo, a že šlo všechno přese mě; o ničem se nerozhodovalo, aniž bych o tom věděla. A celkově velmi přátelský přístup. Toho si velmi cením.
Proč by si lidé měli Zlomky nekonečna přečíst?
Protože mi udělají radost, a člověk má přece radost, když vidí radost, ne?
Anebo proto, že Zlomky sice vyprávějí o smrti, ale taky vyprávějí o lásce. O dospívání. O přátelích a rodině. A o tom, že člověk nemusí nutně vyvěsit bílou vlajku, i když ho k tomu všechno vybízí, a že na nic není sám.