Pokračování Balady mrtvého světa, vítězné knihy Humbook Awards 2023 v kategorii nejoblíbenější česká kniha, už je nějakou chvilku na pultech knihkupectví – a doufáme, že i u vás v knihovně. Zajímá vás, jaké to je, odevzdávat už svou čtvrtou knihu? Z čeho byla Alžběta Bílková při psaní nervózní, jaká rozhodnutí zpětně hodnotí jako přínosná a co by příště naopak udělala jinak? To všechno se dozvíte v dnešním článku.

„Každá nová kniha je pro mě výzvou, a tentokrát ta výzva byla dvojnásobná. Doposud jsem ještě sérii nepsala – Z kouře a kamene mělo uzavřený konec, avšak s možností volného pokračování, zatímco Kosti Mraza byly už od počátku myšleny jako samostatný román. U Balady mrtvého světa jsem hned při psaní věděla, že všechno, co mám pro příběh naplánováno, se nevejde do jedné knihy. A tak jsem se rozhodla zkusit napsat sérii, byť dvojdílnou. 

Návrat do světa Sagremoru byl jako vrátit se domů – nemusela jsem dlouze dumat nad tím, jak daný svět funguje, mohla jsem pokračovat dál po jeho cestě a ukazovat čtenářům jeho neobjevená zákoutí a odpovídat na otázky, které zůstaly v Baladě nezodpovězené. 

O to víc jsem však byla nervózní, a to rovnou ze dvou důvodů – první z nich byl, že Elegie zapomenutých bohů představuje další dvě postavy, které jsou pro osud světa klíčové – dva bratry se stejným cílem, ale jiným úhlem pohledu, kvůli čemuž se rozešli ve zlém. Jejich příběh jsem už měla rozplánovaný od Balady, původně je měli čtenáři poznat dokonce právě na stránkách prvního dílu, kde jsou už naťuknutí hororově laděným prologem. Ale můj redaktor navrhl, abych si jejich osudy schovala do Elegie a zpětně myslím, že tohle rozhodnutí bylo správné – člověk má skrz flashbackové kapitoly čerstvě v paměti, co jsou zač a jaké důvody stojí za jejich rozhodnutími. Jsou dvěma stranami jedné mince, a o to víc mě bavilo, že každý z bratrů dostane svůj protiklad, anebo zrcadlo v podobě hlavních hrdinů. 

Druhým důvodem mé nervozity bylo to, že tentokrát jsem musela celý tenhle příběh táhnoucí se přes dvě knihy dotáhnout až do zdárného konce. Nejenže jsem si neprozíravě nedělala při psaní Balady poznámky, ale k původnímu textu jsem se neustále vracela, abych si byla jistá, že neudělám nějakou faktickou chybu. Bylo to hektické a mnohdy chaotické psaní podpořené litry kávy a mými kamarády, až nakonec rukopis spatřil světlo světa. Ve výsledku se musel trochu pokrátit, ale díky tomu jsem měla příležitost text ještě trochu učesat, a hlavně vypustit opakující se slova nebo věty (pokud mám nějaké autorské neduhy, tak zrychlené konce a opakující se informace). 

Přes veškerou nervozitu jsem za tuhle zkušenost s psaním série nesmírně vděčná. Teď si dám aspoň na jeden dva příběhy od sérií pokoj, ale příště budu vědět, co dělat – a třeba i udělat lépe. 

Bylo to těžké se s Robin a Kaiem rozloučit, ale o to víc mám radost, že jsem jejich osudy mohla odvyprávět ve dvou svazích a společně mohli dojít zaslouženého konce.“