S radostí oznamujeme, že na konci dubna vyšel – a na Světě knihy byl tento víkend slavnostně pokřtěn – vítězný rukopis 8. ročníku soutěže Hvězda inkoustu Temná spravedlnost. Zajímá vás, jak probíhá proces příprav rukopisu k vydání? Co všechno vás čeká během roku od chvíle, kdy jste slavnostně vyhlášeni za vítěze? Tak se začtěte do následujících řádků, kde své zkušenosti a dojmy shrnul právě autor Temné spravedlnosti, Dominik Roubin.

„S vítězstvím ve Hvězdě inkoustu jsem vůbec nepočítal. Pamatuju si dokonce, že jsem na jaře loňského roku v duchu popoháněl redakci Fragmentu, aby už zveřejnili finálovou trojici rukopisů a já si mohl s čistým svědomím říct, že jsem to aspoň zkusil. Vrhnul bych se na úpravy a poslal rukopis jinam. Ale to se nestalo. Po pěti letech psaní, desítkách účastí v literárních soutěží, a hlavně možná ke dvacítce zamítavých e-mailů jsem dostal zelenou. Každý, kdo se o psaní alespoň otřel, ale ví, že vytouženým ano práce teprve začíná. 

Takže jsem se o pár měsíců později vrhnul na úpravy rukopisu, a to po téměř tříhodinové schůzce s Vojtou Záleským. Už na Světě knihy jsme prohodili pár slov, řekli si, co se mu líbí a co bude třeba trochu doladit. Na schůzce jsme nejprve prošli poznámky od všech porotců a ujasnili si, že jsem primárně napsal detektivku. Přečetl jsem jich desítky, možná stovky, ale nikdy mě nenapadlo, že jednu takovou napsat není vůbec tak jednoduché. Musíte pohlídat dávkování stop a indicií, nahodit čtenáři falešnou udičku a do toho sebou ještě táhnout psychiku hlavní postavy. Žádná sranda. A už vůbec není sranda, kolik toho zatemní autorská slepota. Vojta mi pomohl s několika věcmi. První z nich byla vůbec to, jak o textu přemýšlet. Nikdy jsem neabsolvoval kurz tvůrčího psaní a moje vzdělání si v tomhle směru vystačí s knihou O psaní od Stephena Kinga. 

Dovolím si příklad ze schůzky: 

V: Anna vidí duchy, to je zajímavý. 

Já nadšeně přikyvuju. 

V: To se čtenářovi bude líbit, ale pak přijdou otázky proč. Proč je vidí? Kdy viděla prvního? Co při tom cítí? Jak moc tu schopnost zkoumá? Bere to jako dar, nebo ne? Čtenář se ptá proč a chce odpovědi. Musíš si ho představit. 

Nadšení opadlo, píšu si poznámky. 

Bylo tak třeba ptát se víc proč. Dostal jsem nástin toho, jak příběh poupravit, jak přemýšlet o aktech (tabulka pro vyplnění kapitol do jednotlivých částí vážně dost pomáhá), jak líp dávkovat stopy, a hlavně, že je potřeba změnit samotný závěr. V lednu jsem do soutěže odevzdával něco málo přes 200 normostran textu a ze schůzky odcházel s tím, že můžu přidat skoro stovku dalších a že druhý draft bych měl odevzdat cca za 2 měsíce. Líbilo se mi, že jsem nedostal konkrétní pokyny, co a jak měnit. Dostal jsem rady, jak nad tím víc přemýšlet, aby příběh fungoval. V srpnu jsem si na to vzal čtyři dny dovolenou. Musel jsem přeskládat několik událostí, něco přidat, jednu klíčovou scénu posunout v čase a překopat závěr. Týden na kafi bez psaní a čtení právnických textů v advokátní kanceláři mi pomohl a já mohl začátkem září odevzdat druhý draft. Taky jsem v srpnu podepsal smlouvu. Až tam někde mi asi poprvé došlo, že se to opravdu děje. 

Během září začala práce na obálce, řešil se koncept a začaly mi chodit návrhy ilustrací. Dětství jsem prokreslil, a navíc jsem maturoval z výtvarky (fakt to jde), takže tohle byla věc, kde jsem byl trochu pes. V první řadě musím říct, že s Vojtou byla výborná komunikace. Všechno mi hned přeposílal, ptal se mě na názor, odpovídal na dotazy a všechno probíhalo hladce. Nikdy by mě nenapadlo, že se mě u velkého nakladatelství budou coby debutanta tolik ptát, co si o tom myslím. Ilustraci jsem hodně připomínkoval, ale musím říct, že když mi někdy v listopadu přišla finální verze, autorské srdíčko zaplesalo – přesně ta temná a mysteriózní atmosféra, kterou jsem chtěl otisknout do popsaných stránek. 

Co se textu týče, řešily se už jen detaily, protože druhý draft byl přijat jenom s pár poznámkami. Spadl mi ze srdce kámen, skoro balvan. Tou největší vzpruhou ale je, když vidí autor vysázený text. Úvodní stránky, věnování, úhledné odstavce a kapitoly. Měl jsem tu možnost se dokonce vyjádřit i k fontům (i barvě textu) na obálce, textu u nadpisů kapitol. Nedokázal jsem se tehdy rozhodnout, jestli chci Temnou spravedlnost na obálce bílým písmem, nebo černým se žlutými okraji. Jako první variantu jsem hlasoval pro černou a asi za čtrnáct dní si říkal, že bílá by byla lepší. Víc svítí a přitáhne oko čtenáře. Už jsem to ale nechal být a Vojtovi nepsal, nechtěl jsem do toho házet vidle. Naštěstí se ale v redakci sami přiklonili k bílé. A věděli proč – vypadá krásně. 

Pokud bych z toho třičtvrtě roku měl něco vytáhnout a napsat si do poznámek, byly by to asi tyhle čtyři věci: 

1. Poslouchejte svého redaktora. Ne protože s ním chcete být zadobře, ale protože ví, co dělá. Z mých popsaných stránek pomohl redaktor udělat příběh, který má mnohem větší šanci se čtenáři vloudit do noty. 

2. Rukopis je jen první krok. Temnou spravedlnost jsem psal přímo pro Hvězdu inkoustu od září 2023, takže nějakých čtyři a půl měsíce. Úpravy zabraly stejnou dobu, ale bez nich by knížka byla poloviční (hlavně kvalitou). 

3. Nebojte se komunikovat. Není důvod bát se ozvat s vlastním názorem, dotázat se, pokud chci něco vysvětlit, nebo zjistit, jaký bude další postup během přípravy knížky. 

4. Díky Fragmentu jsem si vůbec nepřipadal jako debutant s mlíkem na bradě. Věděl jsem o každém kroku a ke všemu se mohl vyjádřit. Nemyslím si, že je to pravidlem, a jsem za to moc rád. Za to patří velký dík. 

Teď už jen zbývá, aby se mé dítko dostalo do co nejvíce knihoven. Péči dostalo královskou.“