Od té doby, co se nám před pěti lety dostal do rukou první text Lucie Ortegy – později vítězný rukopis 4. Hvězdy inkoustu s názvem Světla nad močálem –, jsme věděli, že od téhle autorky toho rozhodně budeme chtít číst víc. A víc. A ještě víc. Naštěstí se nám to splnilo a v příštích dnech u nás vyjde už čtvrtá kniha téhle autorky s neskutečným spisovatelským darem. S darem málo slovy vyvolat spoustu pocitů.

Radost, smutek, zamyšlení, výčitky, pobavení, zoufalství… tyhle emoce se při čtení Pána močálu střídají jako na houpačce. Ostatně jako u předchozích dílů – ať už zmíněných Světel nad močálem, nebo navazující Tmy pod srdcem. Pokud máte rádi příběhy s prvky slovanské mytologie, neměli byste si tenhle román rozhodně nechat ujít. A pokud nemáte? Jestli si užíváte silné lidské příběhy, rádi si v knihách lepíkujete emociální pasáže a baví vás „nečernobílí“ hrdinové, pak si tohle fantasy užijete i tak. Tady nabízíme malou ochutnávku toho, na co se můžete těšit. 

Jedna z největších chyb, jichž se můžeme dopustit, je myslet si, že přelstíme ďábla. 

„Kdo to byl?“ ozval se mi za zády Olžin hlas. 

Neotočil jsem se. Nemohl jsem ji odehnat tak jako ančutky, ačkoliv jsem si přál, aby mě nechala na pokoji. 

„Nikdo, na kom by dnes ještě záleželo.“ 

Říká se, že láska dělá z netvorů lidi. Sluší se dodat, že pokud naopak udělá z člověka netvora, tak to evidentně láska není. Málokdy jsme však natolik moudří, abychom poznali rozdíl, dokud není příliš pozdě. 

Pud sebezáchovy mi bránil po nich za života pátrat a později jsem éterické přeludy vyhnal z hlavy a našel si ženu z masa a kostí, která mi smrt přivodila pomaleji a bolestivěji. 

„Přátelství klíčí z důvěry,“ řekla ta nejstarší. „Ale copak lze důvěřovat někomu, kdo se ještě nerozhodl, kým vlastně bude?“ Když jsem neodpověděl, dodala: „Zatím jsi jenom bolest a zášť. Kým se rozhodneš stát, bludníku?“ 

Některé okamžiky v našich životech mají punc nevyhnutelnosti. Míříme k nim a tvrdošíjně ignorujeme všechna varování. Stejné to bylo i pro mě a zpětně jsem se ptal – jednal bych stejně, kdybych znal následky svých činů? Byla to moje démonská podstata, co mě vrhlo do války s lidmi, nebo za to mohla ta má zatracená tvrdohlavost a pýcha? 

Znovu jsem ji zahalil a zvedl se do sedu. Irma konečně otevřela oči a podívala se na mě. 

„Proč?“ zašeptala. 

„Tohle není správné. Hledáš jen únik. A i když to chápu, tuhle roli ve tvém životě hrát nechci.“ 

Pro každé přátelství je nejtěžší zkouškou, když se dostane do konfliktu s přesvědčením. Je to okamžik, kdy srdce a svědomí přestávají hovořit stejným jazykem a my si musíme zvolit, komu z nich budeme naslouchat. Najít na to správnou odpověď je však složitější, než se na první pohled zdá. 

„Určitě se ptáš, co mě sem přivádí,“ pokračoval. 

„Neptám, ty mi to ostatně řekneš i tak.“ 

„Ty to taky poznáš, až se k tomu konečně odvážíš.“ 

„Já jednám v souladu se sebou samým.“ 

„Ani zdaleka ne,“ uchechtl se. „Kdy jsi naposledy vzal život?“ 

„Měl jsem v poslední době trochu napilno s přípravou vyhlazení lidstva.“